Myšlenky

5 tipů jak být in

30. července 2017 v 15:34 | Anna
Tenhle typ článků mám moc ráda, ale ještě nikdy jsem žádný nenapsala. Sice všichni říkají, jak je jednoduché najít na něčem pár věcí, které se poté spichnou do jednoho článku. Jenže pro mě bylo vždy obtížné, najít těch pár věcí. Do teď. Rok ve městě mě již trochu poznamenal. Článek nemá nikoho pohoršovat, spíše pobavit.

Měj Iphone

Buď v ruce, nebo alespoň v puse. Ve 21. století nikdy nebude konverzace o tom jestli je lepší iOS nebo Android neaktuální a ohraná. V očích lidí s Androidem budou jablíčkovci vždy rozmazlení, u jablíčkovců jsou zas androiďáci ti, co nemají peníze. Nezapomeň, že fotka v zrcadle s Iphonem, který ti koupili rodiče, se na instagram vždy hodí!

Zákon přitažlivosti

26. července 2017 v 13:51 | Anna
Kdybych mohla změnit svůj život, jak bych to udělala? Objednala si tuhle možnost "změnit svůj život" z vesmíru? Svým způsobem je to možné skrz zákon přitažlivosti, který říká, že přitahujeme do našeho života to, na co nejčastěji myslíme. Teď si asi řeknete, že píši nesmysly, ale je třeba se nad tím zamyslet. Když se bojíte, že ráno zaspíte a nebudete stíhat, protože máte důležitou schůzku, vaše myšlenky k tomu budou směřovat neustále. Proto je velká pravděpodobnost, že se to opravdu stane. Zaspíte, ujede vám autobus před nosem a klidně si necháte doma telefon, takže se nemáte ani jak omluvit. Další případ může být, když budete myslet na krásného mentolového brouka a na to, že v něm objíždíte celou zemi. Stane se to taky. Nikdo nepoví kdy, jestli zítra, za měsíc či za deset let, ale stane. V tom je to kouzlo.

Šalina tam, víno sem

18. listopadu 2016 v 19:34 | Anna
Představovat si budoucnost je jedna z těch nejpitomnějších věcí, co my lidi umíme. Víme, že procenta na to, že se nám naše sny vyplní, jsou mizivá, ale i přesto si představujeme hrstku opravdových přátel, maminčino jídlo pod nosem, stálé bezpečí, druhou polovičku, která pro nás bude hodně znamenat a obráceně, stálý úsměv na tváři a kdo ví, co ještě.


Někdo to štěstí má. Někdo zase ne.. Míjí bezmyšlenkovitě zastávky veřejné dopravy, prochází se parkem s tím, že by mu mohlo na hlavu spadnout něco tvrdého, nebo je pouze fascinován bílou zdí. Tok myšlenek je zastaven zamknutými dveřmi, od kterých se ztratil klíč.


Byla jsem v klidu. Aspoň do začátku.

15. dubna 2016 v 21:14 | Anna
Vím, že jsem líná. Proto vím i to, že jsem do toho dala všechno, co bylo v mých silách. Pů roku před přijímačkama jsem dělala nějaké testy v "matematickém" kroužku, češtinu jsem dělala tak pětkrát. Deset dní před přijímačkama jsem dělala každý den dva testy, taková kvanta příkladů a spousta látek do češtiny, které jsem stejně nepotřebovala. Každopádně jsem nebyla nervózní. Což asi způsobovala ta čokoláda, kterou jsem se docela dost ládovala. Brala jsem to jako velké písemky z češtiny a matiky s tím rozdílem, že je píše víc než 20 lidí. Jenže pak nastal ten příšerný den. Dnešek..

Už se to blíží..

6. března 2016 v 19:43 | Anna
Před necelým rokem jsem psala článek, kde jsem přemýšlela nad střední školou. Fajn, hysterčila jsem nad tím že nevím, kam jít, co dělat, jak žít. No, přečíst si to můžete tady. Přišla jsem na jednu z těch věcí. Vím, kam chci jít. Teď je jen otázkou jestli se dostanu.

Sebepoškozování, nevěra, anorexie

27. ledna 2016 v 21:18 | Anna
Tohle je takový další způsob jak bych chtěla občas psát články - několik témat, kde je jedno zhrnuté odstavcem, pravděpodobně větším odstavcem /divné, že mě to napadlo ve sprše, opět/, dohromady.

Sebepoškozování

Nechápu, proč to lidé dělají. Jasný, někomu se rozvádí rodiče, druhému umře blízký člověk a dalšímu se třeba nedaří v milostném životě. Mimo žiletek, nožů a dalších různých blbostí jsou i přeci i slova, které někdy možná bolí, ale pomáhají. To někomu vážně dělá dobře pohled na vlastní ruku, ze které teče krev? Když se zamyslím nad vším, co se může stát, když omdlíte.. brr. Skončíte na psychině, budou do Vás cpát prášky a už ani nevíte, co jste zač. I ta horší část - smrt - se mi samozřejmě vybavuje. Někteří lidé to mají v životě třeba opravdu těžké a jsou na tom i po psychické stránce špatně a už nevědí, co dělat, ale řekněte mi prosím, proč si ubližují "malé" holky? To chtějí být vážně tak moc cool, že si zničí své tělo? By mě zajímalo, co by řekli za několik let svým dětem až se jich zeptají, proč mají jizvy.

Oni říkají, že jsem divná. Jenže jsem normální, jen ne pro dnešní dobu.

23. října 2015 v 20:37 | Anička
Jen proto, že nechodím pařit, nekouřím, nechlastám, nejsem a nechci být ve vztahu, po tomto roce jsem ze všeho, co se týká lásky, vyšťavená, jsem podle všech divná. Ale to, že je mi patnáct a že v ruce držím občanku, co ještě voní novotou, s mým obličejem, na které vypadám jako jedenáctka, automaticky přeci neznamená, že se musím ze dne na den změnit v něco, co nejsem. Nebo že si musím hrát na něco, co nejsem. Že?

Ugh, takhle to nemám jen já, ale my všichni. Jen s menší úpravou textu. Většinou se svět rozděluje na dvě skupiny ve všech možných kategoriích. Namalované a nenamalované holky. Kluci, co hrají fotbal, nebo kluci, co sedí celý den za komplem. Hubený holky v legínách a větší holky v legínách. Šampóni a v pohodě kluci. Lidi co chlastaj, co nechlastaj.

Nikdy neříkej nikdy a nikdy neříkej navždy.

3. července 2015 v 21:10 | Anička
Nikdy neříkej nikdy. Jak ohraný citát. Ale to si myslím, že je to jedno, protože jeho význam zůstává pořád stejný. Stejně pravdivý. Když jednou řeknete nikdy, je to jako by jste si sami sobě lhali. Já si taky jednou říkala, že nikdy nebudu mít ráda kiwi, že nikdy nebudu mít ráda někoho, kdo mi není lhostejný, že nikdy nebudu lhát. Všechno se to ale stejně stalo. Kiwi miluji, mám za kamarády lidi, které jsem roky nesnášela a mamce jsem řekla, že jdu k babičce a přitom jsem byla s kamarádkama venku. Jsem to ale rebel.

Proč bych chtěla být zrovna v těle kluka, který mě šikanoval?

5. června 2015 v 22:51 | .
* varování - u tohoto článku nejsem naštvaná ani smutná, zklamaná, ubrečená, či něco jiného, jen zamyšlená a plná otázek, na které potřebuji znát odpovědi, ne slova "nech to být"

Kdybych měla možnost být na den v cizím těle, kdo by to byl? Dlouho jsem nad tím přemýšlela a došla jsem k závěru, že bych chtěla být na jeden den chlapcem X, který mě šikanoval v páté třídě, který se mi ještě teď směje, že jsem tlustá (y) a že jsem šprt - kde na to sakra chodí?

Možná by někteří chtěli být nějakou slavnou osobností, obyčejným vidlákem, modelkou, nebo klidně i kosmonautem, ale já bych chtěla být jen jedním člověkem. Chtěla bych vědět, jaké to je někoho urážet. Chtěla bych vědet, jak se ten člověk po pomlouvání a urážení ostatních cítí. Cítí vinu? Má z toho něco, co by z rozdávání milých úsměvů neměl?

Wattpad

6. května 2015 v 23:26 | Anička

Jak jste si již mohli všimnout v několika posledních článcích, stal se ze mě krapet menší závislák na wattpadu. Ale co to wattpad vlastně je?
 
 

Reklama