Srpen 2015

Comeback?

28. srpna 2015 v 14:55 | Anička
Není pravda, že máme málo času, pravdou ale je, že ho hodně promarníme.


Ahoj.

Taky to tak máte, že odejdete v slzách, po chvilce nevíte jestli jste učinili správně, a pak po chvilce přilezete se staženým ocasem? A ještě k tomu všemu se cítíte, ehm, trapně, děsně a nejraději se zase zahrabali do peřin? Heh, pokud ne, tak Vám hoodně závidím.

K předešlému článku.. vím, že jsem do něj napsala nesmysluplné žvásty, které si každý mohl vyložit jinak, jenže já nevěděla jak jinak to udělat. Už jsem se necítila na pokračování, na znovu přečtení těch řádků a nechala je tak. Možná to ani nebyly ty důvody, co jsem vam zmínila. Možná to byl jen další z mých xx výpadků, který tentokrát trval dva měsíce. Uplynuly dva dny a já se podívala jestli pod něj někdo nenapsal komentář. Pak jsem si je přečetla a brečela. Ještě že jsem v nastavení neklikla na 'zakázat komentáře', jak jsem měla původně v plánu. Vídíte to? Zase samé žvásty.

Omlouvám se.

Po slzách jsem si uvědomila, že jsem udělala pěknou pitomost. Všichni máme dělat to, co nás baví a ne se ohlížet na ostatní. A říká se, že risk je zisk, ne? V mém případě je risk strach, ke kterému se přeci nemůžu pořád otáčet zády, a zisk.. úsměv, vždy lepší nálada a těšení se na to, co tomu řeknou ostatní. Zkrátka - ten nejpříjemnější pocit :)

U jedné holky na blogu jsem asi před rokem četla její článek o tom, že se vrátila na blog, protože ho nemohla opustit. Měla tam napsané 'Jednou bloger, navždy bloger'. Je docela zvláštní, že si to tak pamatuji.

Vůbec to není tak, že je mi dneska patnáct a konečně jsem se rozhodla umoudřit, ale je to tak, že tak hodní lidi, jako jste Vy se opouští těžce. Možná až tak těžce, že se opustit nedají.

Už to raději utnu, nebo bych se pak rozepsala. A všichni víme jak to pak je. Dlouhé články v dnešní době skoro nikdo nečte. Jen doufám, že mě zase vezmete mezi Vás :)

Bájko.

P.S.: Pokud se ptáte, proč jsem tento článek přiřadila k tématu týdne 'Mít rád vs. milovat', tak je to složitější. Není to kvůli tomu, že bych chtěla, aby si článek přečetlo více lídí, protože bude/je/byl na hlavní stránce blogu. Je to kvůli tomu, že kdybych měla blogování jen ráda, už bych se asi nevrátila, jenže já blogování miluju, a proto tu zůstávám. Jak by řekla paní učitelka 'má to pro mě morální význam'.

jen doufám, že mé články už nebudou se samými smajlíky, když jsem mazala něco kolem 150 článků tak jsem si všimla, že hned v prvním odstavci, v každém druhém čláku, jsem nechala xxx smajlíků

jo a můžete se těšit na párnových typů článků, které byste ode mě asi nečekali

stejně jsem se rozepsala

453

Časy se mění, co bylo, není.

2. srpna 2015 v 19:26

Oooh.. víte jak je těžké odejít? Cítím se jako ňouma.

Žádná pauza, pár dní bez ťuku do klávesnice.. lidi se mění. Už mi není 13 - tolik mi bylo, když jsem si zakládala tento blog. Za pár dní budu mít v rukou občanku s mým obličejem. Všechno kolem mě se nějak změnilo. I já se změnila.

A ne teď, stalo se to již dřív.

Mám odejít beze slova, nebo říct proč?

Vyberu si tu druhou možnost, nejsem snad natolik líná, abych odešla jen tak.

Už nechci nic tak osobního ventilovat do světa. Bojím se, tak moc se bojím, že na tento blog narazí lidé, kteří by po jeho přečtení na mě změnili názor.

Proto jsem se vrátila o pár let dříve, kdy neexistovali žádné blogy, a vzala si tužku společně s blokem a zalezla na své místo. To místo je takové, že jsem tam jen já a volný průchod mých myšlenek. Je to tam fajn.

Blog neruším. Jen smažu pár článků. Zbydou tu jen věci, na které jsem pyšná. Ikdyž jsem pyšná na všechno, pár věcí vesmír opustit prostě musí.

Změním vzhled, protože tohle.. ugghh.. je to tu jako v cukrové vatě. Když se sem jednou podívám, nechci si myslet, že jsem byla kdysi sladkorůžový maniak.

Snad na mě nikdy nebudete myslet ve zlém.

Proč byste na mě měli sakra myslet? heh

KONEC.

P.S.: Nenech se oblafnout životem, oblafni ty ho.